„Mně se nelíbí,“ řekla medvědice ze svého tmavého pozadí.
„Nikdy jsem neviděl chatrnějších zvířat. Nedovedu si představiti, kam to svět spěje. Hubené, vyzáblé nohy… Rád bych věděl, jak se v zimě zahřejí?“
„Nejspíše se nezahřejí,“ pravila medvědice.
„Myslím, že jsou to nějaké nepodařené opice.“
„Je to něco nového,“ pravila medvědice.
Pomlčka.
„Přemohl mne pouhou náhodou,“ pravil Andů. „Podobné věci se přiházejí.“
„Nechápu, že’s mu ustoupil,“ řekla medvědice.
O tom byla již dříve řeč a věc byla vyjednána. Proto Andů, jsa zkušeným medvědem, na chvíli se odmlčel. Pak se znova vrátil tomuto předmětu s jiné stránky.
„Má jakýsi dráp — dlouhý dráp, který měl, jak se mi zdá, nejprve na jedné a pak na druhé tlapě. Jen jeden dráp. Jsou to divné věci. Také ta jasná věc, kterou, jak se zdá, mají — jako záře, jež ve dne se objevuje na nebi — jenže poskakuje — stojí opravdu za podívání. Má také kořen — je jako tráva, když je větrno.“
„Kouše to?“ tázala se medvědice. „Kouše-li to, nemůže to býti rostlina.“
„Nikoliv — — nevím,“ pravil Andů. „Je to však přece podivné.“
„Ráda bych věděla, jsou-li dobří jídlu?“ tázala se medvědice.
„Zdálo by se, že jsou,“ pravil Andů chtivě — neboť jeskynní medvěd, jako polární, byl nevyléčitelným masožroutem — pro něj nebylo kořínků a medu.
Oba medvědi pohřížili se na chvíli v úvahy. Pak Andů oddal se prostému pozorování svého oka. Slunce nad zelenou strání před jeskyní zbarvovalo se stále tepleji, až nabylo odstínu narudlého jantaru.
