a pružným zvířatům. Mimo to měl nejasnou chut zabíjeti.
Jen kdyby ho nechali přijítí blíže sobě! Shledal však, že zachovávají vzdálenost padesáti kroků. Přišel-li blíže, odklusali plni důstojnosti.
Myslím, že to byla vzpomínka, jak oslepil Andůa, jež mu vnukla, aby vyskočil na hřbet některému z nich. Ale ačkoliv za chvíli také Eudena se objevila na pláni a koně spolu nenápadně stopovali, nedařilo se jim lépe.
Jednoho pamětihodného dne měl Ugh-lomi nový nápad. Kůň hledí dolů a rovně, nedívá se však nahoru. Zvířata vůbec nehledí nahoru — na to mají příliš zdravého rozumu. Je to jedině onen fantastický tvar, člověk, jenž plýtvá svým vtipem nebi. Ugh-lomi nečinil filosofických závěrů, avšak postřehl, že je tomu tak.
Tak strávil celý nudný den na buku, který stál na pláni, zatím co Eudena koně stopovala. Obyčejně uchýlili se koně do stínu před odpoledním parnem, onoho dne však nebe bylo zataženo a jim se nechtělo, ač Eudena pomáhala.
Teprve po dvou dnech splnila se Ugh-lomiova touha. Den sálal vedrem a množící se mouchy se uplatňovaly. Koně přestali se pásti už před polednem, šli do stínu pod Ugh-lomiho a stáli v párech, čenichy u ocasů, ohánějíce se.
Hřebec, který přišel nejdříve, postavil se těsně ke stromu. Náhle bylo slyšeti šelest a praskot — přiostřený pazourek udeřil koně do skráně. Hřebec se zapotácel, klesl na jedno koleno, zdvihl se, a vyrazil jako vítr. Vzduch se naplnil vířením údů, dusotem kopyt a poplašných zvuků. Ugh-lomi vyletěl na stopu do vzduchu, sklesl dolů, opět se vznesl, byl udeřen prudce do žaludku, načež jeho kolena cosi sevřela těsně mezi sebou. Shledal, že se drží koleny, nohama, rukama a uhání hupkavě vzduchem — sekera odlétla kdo ví kam.
„Drž se pevně,“ radil strážný pud, a on tak činil.
