„Vzhůru!“ zvolal a ve mžiku dala se Eudena cestou vedoucí na vrchol útesu.
V půl minutě byli na hřebeni; srdce jejich bila hlučně, Andů a jeho žena byli daleko pod nimi a bezpečni. Andů seděl na kyčlích, obě jeho tlapy byly v činnosti, pokoušejíce se rychlými a rozhořčenými pohyby vytříti slepotu z jeho očí; medvědice stála na všech čtyřech, zřejmě pobouřena a bručíc hněvivě.
Ugh-lomi vrhl se rovnou na zem a ležel oddychuje a krváceje, s tváří na rukou. Eudena pozorovala chvilku medvědy, načež se přiblížila a usedla vedle něho, hledíc na něj.
Po té pozvedla bázlivě ruku, dotkla se ho a vydala hrdelní zvuk, jenž byl jeho jménem. On se obrátil a vztyčil se na rukou. Tvář měl bledou, tvář člověka, který se bojí. Díval se na ni chvíli pevně, načež se znenadání zasmál.
„Uau!“ pravil jásavě.
„Uau!“ odpověděla — jednoduchý, ale výrazný rozhovor.
Ugh-lomi poklekl vedle ní a ležíce na rukou a kolenou zírali přes okraj a prohlíželi k rokli. Jeho dech se uklidnil a krev na noze přestala téci, ačkoliv rány, jež způsobila medvědice, byly otevřené a široké. Pozvedl se a usedl, prohlížeje šlepěje velkého medvěda, jdoucí rokli — byly široké jako jeho hlava a dvakrát tak dlouhé. Pak vyskočil a kráčel podél skalního okraje, az spatřil výstupek. Zde seděl chvíli zamyšlen a Eudena ho pozorovala. Ta spatřila, že medvědi odcházejí.
Konečně Ugh-lomi vstal, jako člověk, který se rozhodl. Vrátil se ke strži. Eudena se mu držela po boku a slézali spolu k výstupku. Vzali křesadlo a pazourek, načež Ugh-lomi sestoupil velmi opatrně k úpatí skalní stěny a nalezl svou sekeru. Vystoupili na útes jak rychle dovedli a odcházeli odtud kvapně. Výstupek
