šedý obr — medvědice. Nebyla tak velká, jako Andů, přece však jí bylo až dost.
Ugh-lomi náhle vykřikl, a sebrav hrst svadlého kapradí, rozházeného po výběžku, vrhl je do bledého popela.
„Bratře Ohni!“ volal, „Bratře Ohni!“ a Eudena, procitnuvši činnosti, činila podobně.
„Bratře Ohni! Pomoz, pomoz! Bratře Ohni!“
Bratr Oheň byl ještě rudý ve svém srdci, sešedal však, když jím pohnuli. „Bratře Ohni!“ volali. On však zašeptal a zašel, a nezbylo ničeho, mimo popel. Ugh-lomi tančil hněvem a udeřil do ohně pěstí. Avšak Eudena počala tlouci křesacím kamenem o pazourek. A zraky obou obracely se ustavičně rokli, kudy slézal Andů. Bratře Ohni!
Náhle ukázal se ohromný, huňatý zadek medvědův pod křídovým balvanem, který ho zakrýval. Medvěd dosud slézal se směšnou opatrností po povrchu skoro kolmém. Hlavu jeho nebylo viděti, bylo však slyšeti, jak hovoří sám s sebou.
Vepř a opice,“ pravil jeskynní medvěd. „To by mohlo býti dobré.“
Eudena vykřesala jiskru a foukala na ni; tato zaplála jasněji a uhasla.
Eudena odhodila pazourek a křesací kámen a zírala bezradně. Na to vyskočila a vydrápala se několik, stop po stěně nad výstupkem. Jak se tam, třebas jen na okamžik, udržela, nevím, neboť stěna byla svislá a opice by nenalezla, čeho se zachytiti. V několika vteřinách sklouzla zpět na výstupek s krvácejícíma rukama.
Ugh-lomi pobíhal ztřeštěně po výstupku — hned mířil k okraji, hned ke strži. Nevěděl, co činiti, nemohl mysliti. Medvědice vypadala o mnoho menší, než její druh. Kdyby se oba pustili směrem k ní, jeden by snad zůstal na živu.
