dlouhé, se svahem ke vnější straně; hrst třezalky rostla na pokraji… Pod ním jemná, bílá skála skláněla se příkrým srázem, vysokým asi padesát stop, hustému ořeší, které lemovalo řeku. Níže směrem po proudu toto úbočí vzrůstalo až po místo, kde řídký trávník se udržoval až po vrchol stráně. Nad nimi byla stěna charakteristického křídového útvaru; avšak na konci výstupku jizvila tvář útesu strž, příkrá rýha bezbarvé skály, na níž dařil se křovitý podrost; tudy Eudena a Ugh-lomi vystupovali a scházeli.
Stáli beze zvuku jako vyplašená zvěř, všechny smysly v napětí. Asi minutu neslyšeli ničeho, a pak bylo slyšeti, jak štěrk se drobí a sype strží a praskají větvičky.
Ugh-lomi uchopil sekeru a šel okraji výstupku, poněvadž křídový balvan nad hlavou zastíral mu výhled na vrchní část strže. V téže chvíli — srdce se mu sevřelo — spatřil jeskynního medvěda na půl cestě s hřebene; šelma sestupovala opatrně po zpátku po svých plochých zadních nohou. Byla obrácena zadkem k Ugh-lomimu a tiskla se balvanům a ke křoví, že se zdála plochou na skalní stěně. Nevypadala však proto menší. Od svého lesklého čenichu až pahýlovitému ocasu byla zdéli půldruhá lva, nebo dvou velkých mužů. Ohlédla se přes rameno, tlamu měla otevřenu a jazyk vyplazený, neboť pohyb jejího velkého trupu byl namáhavý.
Vyhledala si místo sestupu a zvolna slézala o krok blíže.
„Medvěd,“ pravil Ugh-lomi, rozhlížeje se, bílý v tváři.
Avšak Eudena, hrůzu majíc ve zraku, ukazovala dolů se skály.
Ugh-lomiova ústa se rozevřela. Neboť dole, opřen velkými předními tlapami o skalisko, stál druhý hnědo-
