i za oněch dnů byly mravy hyen právě tak drzé, jako nyní.
„Kdo odpovídá hyeně?“ zabručel Andů, pozíraje půlnoční temnotou k nim, a šel se podívat na skalní záhyb.
Tam vyprávěl Ugh-lomi dosud svůj příběh, oheň se nížil a vydával žhavý a silný kouř.
Andů stál chvíli na pokraji křídového tesu, přesunoval svou ohromnou tíži s nohy na nohu, kýval hlavou se strany na stranu, s otevřenými ústy, stříhal vztyčenýma ušima a nakrčoval svůj veliký, černý čenich. Byl velmi zvědav tento jeskynní medvěd. Zvědavější, než všichni medvědi, kteří nyní žijí, a plápolající oheň i nepochopitelné pohyby onoho muže, nemluvě ani o vpádu do jeho nepopiratelného území, rozrušily ho dojmem podivných nových událostí. Najedl se oné noci koloucha, neboť jeskynní medvěd lovil vše možné, a to ho úplně odvrátilo od tohoto podniknutí.
„Ya-ha!“ vyly hyeny za ním. „Ya-ha-ha!“
Ve světle hvězd viděl nyní Andů tři nebo čtyři hyeny, pobíhající po šedé horské stráni.
„Budou mi v patách po celou noc… až zabiji,“ pravil Andů. „Smetí světa!“ A jen aby je pozlobil, rozhodl se, že bude bdíti nad rudým plápolem v rokli, až nastane jitro a zažene nečisté hyeny domů. A za chvíli zmizely; slyšel jejich hlasy, jako volání veselých výletníků Z města, daleko v bukových lesích. Pak se opět přikradly blíže. Andů zazíval, šel podle útesu a ony Za ním. Pak se zastavil a vrátil.
Byla nádherná noc, osvěcovaná zářivými souhvězdími nynějších hvězd, avšak v jiných sestavách, než my známe, neboť od těch dob měly všechny hvězdy dosti času, aby zaujaly jiná místa. V dálce, za volným prostorem, kde se motaly a houkaly hyeny mohutných plecí a hubených těl, byl bukový les a za ním tyčila
