se horská úbočí, neprobádaná tajemství až po své zasněžené vrcholy, bílé, chladné a jasné, ozářené prvními paprsky dosud zakrytého měsíce. Bylo nesmírné ticho, které porušovalo prchavým nesouzvukem jen vytí hyen nebo troubení nově přibylých slonů, nesoucí se z údolí na jemném vánku.
A dole již rudý plápol ochaboval, avšak neustával, svítě stále hlubší rudostí, Ugh-lomi skončil svůj příběh a Eudena seděla, naslouchajíc nezvyklým hlasům neznámých zvířat, pozorujíc, jak východní nebe mocně prosvítá za příchodu měsíce. A dole pod nimi povídala si řeka, a věci nevídané přecházely.
Po chvilce medvěd odešel, avšak v hodině byl zase zpět. Pak, jako by ho něco napadlo, obrátil se a pustil se vzhůru roklí…
Noc míjela a Ugh-lomi spal. Ubývající měsíc vyšel a osvětloval příšerný, bílý útes nad jejich hlavami bledou, rozptýlenou září. Rokle zůstávala v hlubších stínech a zdála se celá temnější. Nepostřehnutelně vkrádal se den v říši měsíčního světla. Eudeniny oči několikrát zabloudily okraji útesů nad hlavou. Každou chvíli rýsovala se tato čára ostřeji a určitěji na obloze, a přece měla Eudena neurčitý pocit, že tam cosi číhá. Rudost ohně byla stále hlubší, šedivý povlak se šířil, kolmý sloupec kouře byl stále patrnějším, a nahoře i dole v rokli objevovaly se v bezbarvém osvětlení věci dříve neviděné. Snad podřimovala.
Náhle se vzchopila z polohy, v níž si hověla, a vztyčená, bdělá zkoumala útes po celé délce.
Vydala zcela nepatrný zvuk a Ugh-lomi, který spal lehce jako zvíře, procitl také okamžitě. Uchopil sekeru a blížil se ní neslyšně.
Světlo bylo dosud mdlé, svět byl ještě pohřížen v černi a temné šedi a jedna zkomíravá hvězda dosud prodlévala na obloze. Výstupek, na němž byli, bylo malé travnaté místo, asi šest stop široké a dvacet stop
