Andů, obrovský jeskynní medvěd, který obýval sluji ve vyšší části rokle, rovněž nespatřil dosud člověka po celý svůj moudrý a úctyhodný život. Až jednou v noci, když sestupoval na lup úžlabím podél skalního záhybu, spatřil zář Eudinina ohně na výběžku, Eudenu rudou a oslňující a Ugh-lomiho s ohromným stínem, jenž se mu na skalní stěně vysmíval, jak přechází, potřásá hřivou svých vlasů, mává kamennou sekerou — první kamennou sekerou — a zpívá o smrti Uyově.
Jeskynní medvěd byl daleko v úžlabí a hleděl se strany a z dálky. Byl tak překvapen, že stanul na chvíli na pokraji, čichal novou vůni hořících kapradin a myslil si, že slunce vyšlo na nepravém místě.
Byl pánem skal a slují, byl jeskynním medvědem, jako jeho menší bratr, grizzly, byl pánem hustých lesů v rovinách a skvrnitý lev — lev oněch dob byl pestře zbarven — byl vládcem trnitých houštin, třtinových polí a otevřených plání. Byl největším ze všech masožravců; neznal strachu, nebyl ničí kořistí, nikdo s ním nebojoval; jediný nosorožec nebyl s jeho sílu. I mamut vyhýbal se jeho kraji. Tento vpád ho zmátl. Pozoroval, že tato nová zvířata se podobají opicím a jsou spoře porostlá jako mladí vepři.
„Opice a sele,“ pravil jeskynní medvěd. „To asi není špatné. Avšak ona červená věc, která šlehá, a černá, která skáče s tím zároveň! Co živ neviděl jsem něco podobného!“
Šel zvolna po kraji útesu k nim, zastavil se třikrát, aby čichal a prohlížel, a dým kouře vzrůstal. Pár hyen pozoroval také tak upřeně onu věc dole, až Andů, který kráčel jemně a zticha, přiblížil se těsně až nim. Byly poděšeny a zahanbeny, a odběhly plíživě. Obcházejíce v kruhu ve vzdálenosti asi sta kroků, počaly řváti a láti mu za to, že je vyplašil.
„Ya-ha!“ volaly. „Kdo si nedovede vyhrabati doupě? Kdo jí kořínky jako vepř?… Ya-ha!“ neboť
