byla-li řeč o boji. Poslední zápas byl mocný; dupání, křik a náhle rána do ohně, pod níž vytryskla bystřina jisker do tmy.
A Eudena seděla, zarudlá v záři ohně, sledujíc ho s ruměnou tváří a zářivými zraky, majíc Uyův náhrdelník na šíji. Byly to nádherné doby; hvězdy, které na nás nyní shlížejí, patřily také na ně, naše předky — kteří jsou již mrtvi padesát tisíc let.
II. Jeskynní medvěd.
Za dnů, kdy Eudena a Ugh-lomi uprchli od Uyových lidí do wealdských hor, porostlých sosnami, přes hvozdy jedlých kaštanů, velkou, travnatou křídovou krajinu, a ukryli se konečně v říční rokli mezi křídovými útesy, bylo málo lidí a jejich ležení daleko od sebe. Nejbližší lidé náleželi jejich kmeni a byli vzdáleni celý den cesty po řece; a na horách nebylo nikoho. V oněch starých časech octl se člověk dojista poprvé v této části světa, postupuje zvolna podle řek, pokolení za pokolením, od jednoho ležení druhému, od jihozápadu. A zvěř, jež obývala zemi, hroch a nosorožec říčních údolí, koně travnatých plání, jeleni a vepři lesů, šedé opice ve větvích, skot na horských úbočích, bála se ho pramálo — nemluvě ani o mamutech na horách a slonech, kteří v létě procházeli zemí od jihu. Proč by se ho děsila, když byl ozbrojen pouze hrubými přitesanými křeménky, jež se dosud nenaučil připevňovati, a jimiž jen nedovedně házel? Čím je ubohý oštěp z přihroceného dřeva proti kopytu, rohu, zubu a drápu?
