mavá kratochvíle je možná také s okraje útesu. Příštího dne na tuto zábavu zapomněli.
Avšak Uya přicházel ve snech a kazil jim rajský život. Po tři noci přicházel bojovat s Ugh-lomim. Za jitra po těchto snech Ugh-lomi přecházel sem a tam, hroze mu a mávaje sekerou. Konečně nastala noc po dni, kdy Ugh-lomi usmrtil vydru a kdy se slavnostně najedli. Uya šel příliš daleko. Ugh-lomi procitl, nasupil těžké brvy, uchopil sekeru a natáhnuv ruku Eudeně, vyzval ji, aby počkala na něj na výstupku. Pak slezl po bílé stráni, pohlédl ještě jednou vzhůru od úpatí, zamával sekerou a neohlížeje se již, spěchal dlouhým krokem, až ho převislé úskalí na záhybu zakrylo.
Dva dny a noci seděle Eudena samotna u ohně na skalním výběžku, čekajíc; noční šelmy vyly na skaliskách, v údolích a na protějších útesech proti ní černaly se proti obloze obrysy nahrbených hyen, vycházejících na lup. Nic zlého se však k ní nepřiblížilo, kromě strachu. Jednou zaslechla v dálce řvaní lva, stíhajícího koně, kteří přicházeli z jara k severu přes travnaté pláně. Po tu celou dobu čekala — a čekání je strastné.
A třetího dne Ugh-lomi se vrátil proti proudu. Ve vlasech měl havraní pera. Jeho první sekera byla potřísněna krví, na níž byly dlouhé černé vlasy a v ruce nesl náhrdelník, jenž dříve zdobil Uyovu milostnici. Kromě hrubého řezu pod čelistí nebylo na něm rány.
„Uya!“ volal Ugh-lomi jásavě, a Eudena viděla, že je dobře. Položil Eudeně náhrdelník kolem šíje i pojedli a popili spolu.
A po jídle opakoval celý příběh od začátku, kdy Uya upřel své oči na Eudenu, jak Uya a Ugh-lomi bojující v lese, byli pronásledováni medvědem, doplňoval svou sporou výmluvnost četnými posunky, poskakoval a točil kamennou sekerou nad hlavou,
