seznal, že hůl s těžkým kamenem na konci dopadala mnohem lépe, než vše, co znal. Pobíhal, rozháněje se a tluka jí; konečně se však unavil a zahodil ji.
Odpůldne vystoupil na vrchol výspy a položil se, aby pozoroval králičí doupě, až králíci vylezou, aby si pohráli. V okolí nebylo lidí a králíci byli bezstarostní. Udeřil kamenem, který si připravil a získal kořist.
Oné noci rozžehli si oheň z jisker pazourku a větví kapradí, i hovořili a líbali se při něm. A ve spánku vrátil se k nim Uyův duch opět, a náhle Ugh-lomimu, který se marně pokoušel zápasiti, směšný kámen na holi vskočil do ruky; a Ugh-lomi jím udeřil Uyu a hle! zabilo ho to. Později však přišly jiné sny o Uyovi — neboť duchové vydrží několikeré zabití, a bylo nutno ho znovu usmrtiti. Ale potom nechtěl kámen držeti na holi. Ugh-lomi probudil se unaven a zasmušen, chmuřil se celé dopoledne, nedbaje Eudeniny laskavosti, a místo, aby šel na hon, seděl, přiotesávaje úzký okraj podivného pazourku a hleděl zvláštním způsobem na ni. Na to připevnil děravý křemen na hůl pruhy králičí kůže. A později chodil po výběžku a tloukl jím; mumlal a myslel na Uyu. Kámen byl velmi pěkný a těžký v ruce.
Několik dní, více než dovedli spočítali za oněch časů, pět dní nebo snad šest, zůstali Ugh-lomi a Eudena na tomto výběžku v říčním úžlabí, pozbyli veškerého strachu před lidmi a jejich oheň plál rudě po celou jednu noc. A byli oba velmi veselí; každého dne bylo dosti potravy, sladká voda, nijakých nepřátel. Eudenino koleno zhojilo se ve dvou dnech, neboť maso těchto předvěkých divochů hojilo se rychle. Byli opravdu velmi šťastni.
Jednoho z těchto dnů Ugh-lomi pustil kus křemene se srázu. Viděl, jak padá, poskakuje po břehu do řeky, a když se tomu dosti nasmáli a o tom trochu uvažovali, zkusili jiný. Ten rozdrtil drobné ořeší způsobem svrchovaně zajímavým. Strávili celé ráno spouštěním balvanů s okraje a odpoledne poznali, že tato nová a zají-
