cestě zaslechla hlas volající jemně z houští. Zastavila se. Tu znenadání ozval se za ní šelest, a obrátivši se, spatřila, že Ugh-lomi zvedá se z kapradin. Na tváři měl pruhy ssedlé krve a špíny, pohled rozlícený, a v ruce držel bílý kámen Uyův, kus bílého křesacího kamene, jehož se mimo Uyu nikdo neodvažoval dotknouti. Skokem byl u ní a uchopil ji za rámě. Smýknul jí a strkal ji před sebou k lesu.
„Uya,“ pravil a zamával rukama.
Zaslechla křik, ohlédla se a viděla, že se ženy vztyčily a dvě brodí se z řeky. Ozvalo se bližší volání a vousatá stařena, která hlídala oheň na pahrbku, mávala rukama a Wau, muž, jenž otesával křeménky, vyskočil.
Malé děti daly se také do běhu a křiku.
„Pojď!“ pravil Ugh-lomi a táhl ji za rámě.
Dosud nechápala.
„Uya provolal slovo smrti,“ pravil Ugh-lomi, a ona pohlédla na řvoucí řadu postav a porozuměla.
Wau a všechny ženy i děti blížili se k nim a tvořili rozptýlený hlouček huňatých, snědých postav, vyjících, skákajících a křičících. Přes pahrbek běželi dva mladí lidé. Zdola mezi kapradím po pravé straně objevil se muž, zamezující jim cestu do lesa. Ugh-lomi pustil její ruku, a oba jali se běžeti podle sebe, přeskakujíce kapradí a dopadajíce pevně a jistě. Eudena, znajíc rychlost svou i Ugh-lomiovu, zasmála se hlasitě tomuto nerovnému závodu. Byli neobyčejně rychlonohou dvojicí lidí na ony doby.
Brzy přeběhli pláň a blížili se kaštanovému lesu — žádný z nich neměl již strachu, poněvadž již nebyli o samotě. Zmírnili spěch, dosud nepřílišný. Náhle však Eudena vykřikla a odbočila stranou, ukazujíc a hledíc mezi kmeny stromů. Ugh-lomi postřehl nohy mužů běžících směrem nim. Eudena se pustila již napříč. A když se on také obrátil, aby ji následoval, zaslechli
