hlas Uyi, blížícího se mezi stromy a řvoucího na ně vztekem.
Hrůza zachvátila jejich srdce, ne však hrůza, která ochromuje, nýbrž děs, který odnímá řeč a dodává hbitosti. Byli nyní odříznuti na dvou stranách. Zbýval jim jen jediný směr. Na pravo a na blízku jim přicházeli mužové rychlí a silní, s bradatým Uyou, držícím v ruce paroh, v čele; na levo, rozptýlení, jako rozházené zrní, žluté záblesky v kapradí a trávě, běžel Wau a ženy; i malé děti z mělčiny připojily se k honbě. Obě skupiny sbíhaly se k nim. I prchali, Eudena napřed.
Věděli, že není pro ně slitování. Těmto předvěkým lidem nebyla žádná honba rozkošnější nad honbu lidí. Když v nich jednou vzplála tato horečná náruživost, vyprchaly jejich první zárodky lidskosti do větru. A Uya v noci označil Ugh-lomiho slovem smrti. Ugh-lomi byl kořistí dne a předurčeným hodem.
Běželi přímo — byla to jediná možnost — nevyhýbajíce se ničemu, co jim přišlo v cestu — porostu palčivých kopřiv, otevřené mýtině, chumáči trávy, z níž vrčíc prchala hyena. A zase lesy, dlouhá pásma svátého listí a mechu ve stínu mezi zelenými kmeny. Pak strmá stráň porostlá stromy, dlouhé výhledy na vrcholky lesů, mýtina, šťavnatě zelený prostor černého bahniska, opět široký otevřený prostor a pak houští rozdírajících ostružin, rozbrázděné stezkami zvěře. Za nimi sledovali rozptýlení lovci; Uya byl jim stále v patách. Eudena byla stále napřed a oddychovala lehce, neboť Ugh-lomi nesl křesadlo v ruce.
Uvolnil svůj krok — nikoli hned, nýbrž teprve po chvíli. Jeho kročeje se od ní vzdalovaly. Ohlédnouc se přes rameno, když právě běželi přes jiný otevřený prostor, uzřela Eudena, že Ugh-lomi je velký kus za ní a Uya těsně u něho a zdvihá již paroh, aby ho srazil zemi. Wau a ostatní vynořili se právě ze stínu lesů.
