snědý umělec v pračkách, když nejprve dal zakusiti Dentonovi závažnost svých lekcí, zakročil, dodávaje si tvářnosti ochránce.
„Pusť jeho vlasy, Whitey, a nech toho člověka,“ bylo slyšeti jeho hlas nad lijákem potup. „Nevidíš, že se neumí prát?“
A Denton, ležící zahanbeně v prachu, si uvědomil, že musí přece se podrobiti onomu vyučovacímu kursu.
Omluvil se přímo a prostě. Sebral se a šel k Bluntovi.
„Jednal jsem hloupě, a vy jste měl pravdu,“ pravil.
„Není-li příliš pozdě…“
Toho večera po druhé šichtě šel Denton s Bluntem do jistého ohromného, ztuchlého sklepení, aby se tam učil prvním počátkům vysokého rváčského umění, jak bylo zdokonaleno ve velkém světě podzemních cest: jak udeřiti nebo kopnouti člověka, abyste mu zasadili mučivou ránu nebo ho důkladně pochroumali, jak kopnouti nebo udeřiti, abyste ho smrtelně zranili, jak užíti sklenice zabalené do šatů jako mlatu; jak pořezati do krve různým domácím nářadím, jak předejíti a překaziti nejrozmanitější úmysly protivníkovy; všechny tyto roztomilé výmysly, které se zrodily mezi vyděděnci velkých měst dvacátého a jednadvacátého století, vykládal mu jeho schopný učitel. Postupem vyučování zbavil se Blunt své ostýchavosti a projevoval jakousi zkušenou důstojnost a otcovskou rozvážnost. Zacházel s Dentonem s největší šetrností a „klepl ho trochu“ tu a tam, jen aby udržel horlivý zájem a rozchechtal se bouřlivě, když Denton zdařilým úderem naplnil mu ústa krví.
„Jakživ si nedávám pozor na hubu,“ pravil Blunt, přiznávaje se ke své slabé stránce. „Jakživ. Ostatně to nic neznamená, když člověk dostane ránu zrovna do huby — jen když zůstane brada celá. Mně chutná,
