konečná. Drobná zvěř, která chňapala a vrčela, chňapala a vrčela, generaci za generací!“
Jeho jednotvárná řeč ustala rázem a ozvala se znovu po dlouhé chvíli.
„Bylo devadesát tisíc let Kamenného věku. Nějaký Denton byl ve všech těchto letech. Apoštolská posloupnost. Milost, která dává vše prožíti. Hleďme! Devadesát — devět tisíc — třikrát devět, dvacet sedm — tři tisíce generací mužů! — mužů více nebo méně. A každý bojoval, byl potlučen, zahanben, jaksi odolával — vydržel — protloukal se… A tisíce dalších, kteří snad přijdou — tisíce!“
„Protloukati se. Rád bych věděl, zdali nám poděkují.“
Mluvil, jako by se s někým přel.
„Kdybychom mohli najíti něco určitého… kdyby mohl kdo říci, to je důvod, proč se tak děje…“
Uklidnil se a Eliška ho znenáhla rozeznávala ve tmě, až konečně bylo viděti, že sedí, hlavu maje opřenu o ruku. Měla pocit, že jejich duše jsou si nesmírně daleky. Nač asi nyní myslí? Co asi teď řekne? A zdálo se, že uplynuly věky, než vzdechl a řekl:
„Nikoli. Nerozumím tomu. Nikoli!“
Na to po dlouhé přestávce to opakoval. Po druhé měl však již tento výrok přízvuk rozluštění. Zpozorovala, že se chystá ulehnouti. Sledovala jeho pohyby, patřila s úžasem, jak si upravuje podušku, v pečlivé snaze o pohodlí. Ulehl s povzdechem skoro spokojeným. Vášeň ho přešla. Ležel tiše a dech jeho znenáhla stal se pravidelným a hlubokým.
Avšak Eliška bděla dále, majíc oči široce rozevřené, až hlahol zvonu a náhlý jas elektrického světla je upozornil, že Pracovní společnost má jich pro příští den zapotřebí.
Druhého dne strhla se rvačka mezi Dentonem, albínem Whiteyem a mužíčkem slídivé tváře. Blunt,
