když okusím svou krev. Vždycky. Ale bude líp, když už vás neuhodím.“
Denton odešel domů, usnul vyčerpán a když se časně ráno probudil, bolely ho údy a svrběly jizvy. Měl další život pro něj ceny? Naslouchal, jak Eliška oddychuje a vzpomněv si, že ji asi minulé noci vzbudil, ležel tiše. Nekonečná nechuť k novým životním podmínkám ho ochromovala. Nenáviděl vše, nenáviděl i bodrého divocha, který ho tak šlechetně ochraňoval. Nestvůrný klam civilisace vysvitl mu jasně; viděl, jak šíleně vzrůstá, tvoříc dole prohlubující se bystřinu zdivočení a nahoře tím titěrnější uhlazenost a pošetilou rozmařilost. Neviděl osvobozujícího důvodu, nebo stopy po cti ani ve svém dřívějším životě, ani v tomto, do nějž klesl. Civilisace jevila se mu jakýmsi katastrofálním výplodem, jenž měl málo společného s lidmi — nebyly-li její obětí — a připadala mu jako smršť nebo srážka planet. Zdálo se mu, že on a celé lidstvo žili naprosto marně. Hledal v duchu různé podivné prostředky uniknutí, ne-li pro sebe, aspoň pro Elišku. Myslil však sám na sebe. Což, kdyby vyhledal Mwrese a vyprávěl mu o jejich útrapách? Bylo to úžasné, jako mu Mwres a Bindon zmizeli z obzoru. Kde jsou, co činí? Odtud přešel k myšlenkám hluboce zneuctívajícím. A konečně, neprobíraje se nikterak ze svých duševních zmatků, nýbrž ukončiv je, jako svítání ukončuje den, dospěl k témuž jasnému a samozřejmému přesvědčení, jako minulé noci; přesvědčení, že nutno vše to prožíti; že nesmí dbáti svých někdejších názorů, přiměřených jeho smýšlení a energii, že se má vzmužiti, zápasiti se svými druhy a vyrovnati se jako muž.
Vyučování druhé noci bylo méně hrůzné než první; třetího večera bylo rovněž snesitelné, neboť Blunt ho časem pochválil. Čtvrtého dne poznal Denton náhodou, že slídivec je zbabělý. Tak minulo čtrnáct dusivých dnů a nocí zimničního cviku; Blunt dokládal se,
