Byl zcela neschopen vyložili, oč se jedná, avšak má sestra rozhodla, že musí domů, a jakmile vyšli na Hampsteadské návrší, zdálo se, že strach s něho spadl. Pravil, že je dobré viděti opět hvězdy, ač bylo právě poledne a oslnivý den.
„Zdálo se mi,“ vyprávěl později, „že jsem byl neodolatelně vlečen k vodě. Zprvu jsem nebyl příliš zděšen. Tam byla ovšem noc — rozkošná noc.“
„Ovšem?“ tázal jsem se, neboť mi to připadalo podivným.
„Ovšem,“ pravil. „Je tam vždycky noc, je-li zde den… Nuže, zaměřili jsme přímo do vody, jež byla tichá a ozářená měsíčním světlem — jako široký příboj, jenž se stával rozlehlejším a plošším, čím níže jsem sestupoval. Povrch leskl se jako kůže. Velmi zvolna, neboť sjížděl jsem do moře na přič, stoupala voda k mým očím. Pak octl jsem se pod hladinou a kolem mých očí se kůže zdánlivě protrhla a opět zacelila. Měsíc na nebi poskočil, sezelenal a zamžil se, ryby, slabě vyzařující, míhaly se kolem mne — a předměty, jež se zdály utvořeny ze svítivého plynu; prošel jsem spletí mořského býlí, které se olejnatě lesklo. A tak zajížděl jsem do moře, hvězdy uhasínaly jedna po druhé, měsíc byl stále zelenější a temnější, a mořské řasy zrudly zářivým purpurem. Vše bylo velmi matné, tajemné a v neustálém chvění. A po tu celou dobu jsem slyšel, jak vržou kolečka mého křesla, jak dopadají kročeje kolemjdoucích, a kdosi opodál nabízí zvláštní číslo Pall Mallu.
Klesal jsem stále hlouběji a hlouběji do vody. Kolem mne nastala inkoustově černá tma, ani paprsek nepronikal dolů a světélkující předměty stávaly se jasnějšími. Hadovité haluze hlubších řas tu plápolaly jako plameny lihových lamp. Blížily se ke mně ryby, zíraly, civěly a pluly do mne a skrze mne. Nikdy jsem netušil, že jsou takové ryby. Měly po stranách ohnivé čáry, jakoby byly nakresleny svítivou tužkou. Objevil se příšerný
