ho vedli do jeho bytu, dostával závrať a skorem třeštil strachem, že spadne, poněvadž při vystoupení na schody se mu zdálo, jakoby se vznesl třicet nebo čtyřicet stop nad úskalí svého přízračného ostrova. Říkal ustavičně, že rozbije všechna vejce. Skončilo to, že ho museli snésti do ordinačního pokoje jeho otce a položiti ho na lůžko.
Popisoval ostrov, tvrdě, že je to celkem pusté místo, nepatrné vegetace, mimo jakási rašeliniště, a spousta holých skal. Na nich bylo množství alek, jež zabělovaly a znešvařovaly skaliska. Moře bylo často rozčeřené a jednou byla bouřka a on ležel, křiče při nehlučných blescích. Několikrát vydrápali se na břeh tuleni, avšak jen v prvních dvou nebo třech dnech. Říkal, že je velmi žertovné, jak se alky batolívaly zrovna skrze něho a jak zdánlivě leží mezi nimi, a neruší jich.
Vzpomínám si na jednu věc a to, jak se mu chtělo strašlivě kouřit. Dali jsme mu do ruky dýmku — div si jí nevypíchl oko — a zapálili ji. Necítil však ničeho. Později přesvědčil jsem se o tom sám — nevím, je-li to pravidelný případ — že mně tabák nechutná, nevidím-li kouře.
Nejpodivnějším bylo však jeho vidění, když Wade nařídil, aby ho vyvezli v křesle na čerstvý vzduch. Davidsonovi najali křeslo na kolečkách a svěřili ho onomu svému hluchému a svéhlavému sluhovi Widgerymu. Widgeryovo ponětí o zdravotních vyjížďkách bylo prazvláštní. Má sestra, která šla do Dogs’ Homeu, potkala je v Camden Townu poblíž King’s Crossu; Widgery si spokojeně poklusával a Davidson zřejmě ve svrchované trýzni pokoušel se chabým úsilím slepců obrátiti na se Widgeryovu pozornost.
Dal se doslova do pláče, když na něj sestra promluvila.
„Pomoz mi z těchto hrůzných temnot!“ pravil, hmataje po její ruce. „Musím z toho vyváznouti, nebo zemru.“
