A večer přišli k opuštěné vesnici, kde domy zdály se tak malé a podivné: připadaly jim zlaté v nádheře zapadajícího slunce, opuštěné a tiché. Kráčeli od jednoho pustého domu druhému, podivujíce se jejich nezvyklé prostotě, a radili se, kde by se usadili. Konečně přišli k osaměle rostoucí divoké květince v koutě pokoje, který pozbyl své vnější zdi a byl ozářen sluncem, květině, kterou pleči Potravní společnosti přehlédli.
Pro tento dům se rozhodli; nezůstali však v něm po celou noc, neboť si umínili, že užijí přírody. A mimo to, když sluneční záře vybledla s oblohy, zdály se velmi příšerné a temné. Proto, když si poněkud odpočinuli, vystoupili opět na vrchol hory, aby na vlastní oči spatřili mlčenlivé nebe, poseté hvězdami, o nichž staří básníci uměli tolik vyprávěti. Byl to podivuhodný pohled; když sestoupili dolů, bledla již obloha před úsvitem. Spali jen krátce, a ráno, když se probudili, zpíval drozd na stromě.
Tak začali tito dva mladí lidé život ve vyhnanství. Onoho jitra jali se shledávati zařízení do svého nového příbytku, kde chtěli žíti prostým životem. Nenalezli však mnoho a nedošli daleko, poněvadž chodili všude ruku v ruce; ale našli přece zárodky jakéhosi nábytku. Za vesnicí byla zásoba zimní píce pro ovce Potravní společnosti, a Denton odvlékl odtud několik plných náručí domů, aby z ní pořídil lůžka; v některých domech byly staré, houbou zničené židle a stoly — hrubé, barbarské, nemotorné nářadí, jak se jim zdálo, vyrobené ze dřeva.
Opakovali mnoho věcí, které pronesli předešlých dnů, večeru našli jinou květinu, modrý zvonek. Na sklonku odpůldne jelo několik ovčáků Společnosti říčním údolím na velkém multicyklu; oni však se před nimi ukryli, poněvadž jejich přítomnost, jak řekla Eliška, pokazila by úplně romantickou náladu těchto míst.
Takovým způsobem žili po celý týden. Celou tu dobu byla obloha bezoblačná a noci skvěly se hvězdnou nádherou, kterou postupně zabíral rostoucí měsíc.
