Ale půvab dnů jejich příchodu přece vyprchával — bledl znenáhla den za dnem; Dentonova výmluvnost ochabla a postrádala svěžích popudů inspirace; únava jejich dlouhého pochodu z Londýna projevila se ztuhlostí nohou a oba trpěli lehkým, nevysvětlitelným chladem. Mimo to Dentona počal tísnit nedostatek činnosti. Na jednom místě, mezi ledabyle nakupeným haraburdím ze starých dob nalezl rzí sežraný rýč a učinil jím vrtkavý útok na zpustlou a travou zarostlou zahradu, ač neměl čeho by zasázel nebo nasil. Vrátil se Elišce s tváří zalitou potem, když byl trávil půl hodiny tímto dílem.
„V oněch dobách byli obři,“ pravil, netuše, co zmůže nutnost a cvik. A cesta jejich vedla je po horách, ač spatřili třpytivé město daleko na konci údolí.
„Rád bych věděl, co se tam nyní děje,“ řekl Denton.
A pak nastala změna počasí.
„Pojď ven a podívej se na mraky,“ volala Eliška; a hle! byly temně purpurové na severovýchodě a valily se k rozervaným okrajům u zenithu. A když vyšli na horu, tyto kvapící světelné pruhy pohltily západ slunce. Vítr náhle rozčeřil větve stromů, a Eliška se zachvěla. Na to zasvítil v dálce blesk, zakmitl jako meč náhle vytasený, daleké hřímání proběhlo oblohou, a ještě když tak stáli, užaslí, přikvačil na ně šumot překotného deště. V okamžiku byl poslední pruh zapadajícího slunce zakryt záclonou krupobití, znovu se zablesklo, hlas hromu ozval se hlasitěji, a celý svět kolem nich chmuřil se temněji a divěji.
Chopivše se za ruce, běžely tyto městské děti s kopce domů v nekonečném úžasu. A než tam dospěly, dala se Eliška do pláče úzkostí, a ztemnělá půda kolem nich bělala se, kmitala a čeřila v přívalu krupobití.
Pak nastala jim podivná a hrozná noc. Po prvé ve svém civilisovaném životě octli se v naprosté tmě; byli zmoklí, chvěli se zimou, kolem nich bubnovalo krupobití, střechami dávno opuštěných domů valily se hlučně proudy vody a tvořily kaluže a bystřiny na praskajících podla-
