„Nikoli,“ pravil. „Jsme tak chudi, že nemůžeme žíti v městě, a bylo by nám nesnesitelno nositi oblek z modrého plátna a dříti se. Chceme zde žíti prostým způsobem, jako lidé za starodávna.“
Pastýř byl vousatý muž zamyšlené tváře. Popatřil na Eliščinu křehkou krásu.
„Byli to prostoduší lidé,“ řekl.
„Tací jsme i my,“ odpověděl Denton.
Pastýř se usmál.
„Půjdete-li tudy,“ pravil, „po návrší pod větrnými koly uvidíte po pravé straně hromadu náspů a zřícenin. To bylo kdysi město Zvané Epsom. Není tam již domů a cihel bylo použito na ovčí ohrady. Jděte dále, a další ssutina, kterou spatříte na pokraji řepných polí, je Leatherhead; na to odvracejí se hory podél údolí a začínají bukové lesy. Držte se po hřebeni. Přijdete do končin docela pustých. V některých částech roste dosud — přes všechno pletí — kapradí, modré zvonky a jiné neužitečné rostliny. A tudy všude pod větrnými koly vede úzká, kamenem dlážděná stezka, římská to cesta, vystavěná před dvěma tisíci lety. Od ní odbočte na pravo do údolí a jděte jím podle břehů řeky. Pak přijdete k ulici, kde některé domy mají ještě střechu. Tam snad najdete přístřeší.“
Poděkovali mu.
„Je to však klidné místo. Není tam světla, když se setmí, a slyšel jsem o lupičích. Je osamělé. Nic se tam neděje. Není tam fonografů, které vyprávějí povídky, kinematografických divadel, novinových strojů — nic podobného tam nenajdete. Až budete míti hlad, nebude tam potravy, ochuravíte-li, nenajdete lékaře…“
Zarazil se.
„Zkusíme to,“ pravil Denton, maje se odchodu. Po té si na něco vzpomněl a dohovořil se s ovčákem, kde ho najdou, aby jim koupil a přinesl něco z města, kdyby bylo třeba.
