meč, který ležel před ním na trávě, ona vzala mu jej z ruky a jela chvějícím se prstem po jeho ostří.
„A ty bys,“ pravila, „ty — bys jej pozdvihl a zabil jím člověka?“
„Proč ne? Bylo-li by třeba.“
„Ale,“ řekla, „to by bylo hrozné. Ťalo by to… Tekla by“ — ztlumila hlas — „krev.“
„V starých románech, které jsi četla, jí teklo dosti…“
„Ó, vím: v těch — ano. To je však něco jiného. Člověk ví, že to není krev; je to jen jakýsi červený inkoust. Ty — a zabíjet!“
Pohlédla na něj v pochybnostech a vrátila mu meč.
Když si odpočinuli a pojedli, vstali a ubírali se dále horám. Kráčeli blízko velkých stád ovcí, které zíraly a bečely na tyto nevídané zjevy. Eliška dosud nikdy neviděla ovcí a chvěla se při pomyšlení, že nutno tak mírná stvoření pobíjeti pro potravu. Ovčácký pes za štěkal z dálky, objevil se pastýř mezi pilíři větrných kol a šel k nim.
Když se přiblížil, volal na ně, kam jdou. Denton váhal a řekl mu zkrátka, že hledají nějaký pobořený dům poblíž Downů, kde by mohli bydleti. Snažil se mluviti nenuceně, jako by to bylo něco zcela obyčejného. Muž hleděl na něj nedůvěřivě.
„Provedli jste něco?“ tázal se.
„Nic,“ odpověděl Denton. „Nechce se nám jen déle žíti v městě. Proč bychom měli žíti v městech?“
Pastýř se díval ještě nedůvěřivěji než prve.
„Zde nemůžete bydleti,“ řekl.
„Chceme se pokusiti.“
Pastýř se díval s jednoho na druhého.
„Zítra se jistě vrátíte,“ pravil. „V denním světle to vyhlíží dosti pěkně… Opravdu jste nic neprovedli? My, pastýři, nejsme tak příliš velkými přáteli policie.“
Denton pohlédl na něj pevně.
