hučely stroje, kola neslyšně se pohybovala při divé melodii rohů a gongů.
Po samém okraji vnější cesty kráčela naše dvojice mlčky; byli právě oddáni a ku podivu se ostýchali druh druha. Kolemjdoucí na ně ustavičně pokřikovali, neboť v roce 2100 byli pěší cestující na anglické silnici právě tak vzácní, jako by byl motorový vůz zvláštností v roce 1800. Oni však kráčeli neodvratně do kraje, nedbajíce posměšků.
Před nimi zvedalo se na jihu downské pohoří, zprvu modré, když se pak přiblížili, zelené, poseté řadami obrovitých větrných kol, jež byla doplňkem kol na příkrovu města, a dlouhé ranní stíny těchto vířících křídel dodávaly krajině rázu rozervaného a neklidného. K poledni přiblížili se jim tak, že viděli malé, světlé body — ovce, které náležely Masnému odboru Potravní společnosti. Za hodinu přešli role, řepná pole a jediný plot, který je obkličoval, a nebránil jim nijaký zákaz přechodu; vyrovnaná cesta s celým svým ruchem vústila do průlomu a oni mohli ji opustit a kráčeti travnatou plání k horskému úbočí.
Nikdy nebyly tyto děti pozdních dnů spolu v tak opuštěných končinách.
Oba měli hlad a bolely je nohy — neboť měli málo cviku v chůzi — a bez odkladu usedli na vypletou, nízce požatou trávu a poprvé ohlédli se na město, odkud vyšli, a jež se lesklo, nesmírné a skvělé v modré mlze temžského údolí. Eliška měla poněkud strach před ovcemi, jež se volně pásly na stráni — nevidělať dosud nikdy z blízka tak velkých, neuvázaných zvířat — avšak Denton ji upokojil. A nad nimi kroužil bělokřídlý pták v modru.
Dokud nepojedli, hovořili málo, ale pak rozvázali. Hovořili o štěstí, které je určitě očekává, o tom, jak byli pošetilí, že neprchli již dávno a na vždy z onoho nádherného, novověkého vězení. A on počal se chvástati. Zvedl
