něný na zádech, a v ruce držel — poněkud stydlivě, ovšem, a pod svým purpurovým pláštěm — meč, zbraň to archaického tvaru, křížové rukojeti a z kalené ocele.
Představte si tento odchod! Za jejich časů nebylo oněch vlekoucích se předměstí viktoriánských dob, kde špatné cesty vedly kolem drobných domků, směšně malých zahrádek, kde rostlo jen křoví a čapí nůsek, a oněch pošetilých, nákladných vil; věžovité budovy nové doby, mechanické cesty, elektrické vedení a vodovody, vše to končilo jako výspa, asi čtyři sta stop vysoká, příkře a srázné. Po celém okolí města prostírala se pole mrkve, kolníku a řípy, náležející Potravní společnosti, rostlin to, jež byly základem tisícera rozmanitých pokrmů; býlí a živé ploty byly dávno vyplety. Ustavičné a nákladné pletí, jež bylo nutno každého roku v drobných, pustošivých a barbarských hospodářstvích staré doby, uspořila si Potravní společnost v jediném období, v němž vše vyhubila. Tu a tam však pěkné řady malinových sadů a jabloní protínaly pole, a zemědělské stroje duněly pod nepromokavými střechami. Splynulé vody řek Weye, Mole a Wandle probíhaly v pravoúhlých průplavech; a kde to připouštělo mírné zvýšení půdy, vodotrysky deodorisovaných odpadových vod rozšiřovaly své dobrodiní po kraji a tvořily duhu proti slunci.
Podél velkého loubí v této ohromné městské zdi ústila Eadhamitová cesta, vedoucí do Portmouthu a hemžila se v záři ranního slunce spoustou vozů, dopravující modře oděné sluhy Potravní společnosti za jejich prací. Byl to rušný dav, v němž oni dva zdáli se skoro nehybnými body. Po vnějších stezkách duněly a rachotily pomalé, zastaralé motory, které nejezdily dále, než asi dvacet mil od města. Vnitřní cesty byly plny větších mechanismů — rychlých monocyklů nesoucích tucty lidí, štíhlých multicyklů, quadricyklů, prohýbajících se pod tíhou nákladu, prázdných ohromných nákladních vozů, jež se měly vrátiti plné, než slunce zajde, všude
