„Pro počátek mohli bychom si vzíti potravu,“ pravil Denton. „Unesli bychom na deset nebo dvanáct dní jídla.“
Byli ve věku huštěných, umělých pokrmů a taková zásoba nebyla nic tak nehorázného, jak by se zdálo v devatenáctém století.
„Ale — než náš dům,“ tázala se — „než bude hotov, kde bychom spali?“
„Je léto.“
„Ale… jak to myslíš?“
„Byly doby, kdy na světě vůbec nebylo domů; kdy celé lidstvo spalo pod širým nebem.“
„Avšak pro nás! Taková prázdnota! Beze stěn — beze stropu!“ „Drahoušku,“ pravil, „v Londýně máš mnoho krásných stropů. Umělci ha ně malují obrazy a zdobí je světly. Viděl jsem však strop krásnější, než kterýkoli v Londýně…“
„Kde?“
„Je to strop, pod nímž byli bychom sami…“
„Myslíš…?“
„Drahoušku,“ pravil, „je tu cosi, nač svět již zapomněl. Je to Nebe a hvězdné voje.“
Pokaždé, kdy o této věci hovořili, zdála se jim možnější a žádoucnější. Asi za týden byla úplně možnou. Dalšího týdne byla nevyhnutelnou. Zmocnilo se jich velké nadšení pro venkov a neopustilo je. Špinavý městský ruch, říkali, je přemáhal. Divili se, že jim již dříve nepřipadl tento způsob, jak mu uniknouti. Jednoho rána před svatým Janem byl na stanici letadel nový zřízenec a Denton nebyl tam již domovem.
Naši dva mladí lidé dali se tajně oddati a vypravili se odvážně z města, kde oni a jejich předkové strávili celý svůj život. Ona měla na sobě nové bílé šaty staromódního střihu a on nesl raneček se zásobami, připev-
