Stála před ním tváří v tvář.
„Jak by to bylo podivné, kdybychom opravdu mohli…“
„Proč ne?“
„Nikdo však se toho neodvažuje.“
„To není důvod.“
„Bylo by to — ó, bylo by to tak romantické a zvláštní. Jen kdyby to bylo možné!“
„Proč by nebylo?“
„Je tu mnoho na pováženou. Považ, co vše máme a čeho bychom museli oželeti.“
„Nutno toho oželeti? A konečně náš život je velmi nepřirozený — příliš umělý!“
Jal se rozbírati svou myšlenku a čím více se rozehříval svým výkladem, tím rychleji mizela fantastičnost jeho prvního návrhu.
Ona uvažovala.
„Slyšela jsem však o lupičích — uprchlých zločincích.“
Přikývl. Přemýšlel na svou odpověď, poněvadž se mu zdálo, že by zněla chlapecky. Zarděl se.
„Vím o někom, kdo by mi dovedl udělati meč.“
Pohlédla na něj a rostoucí nadšení plálo jí v očích. Slyšela již o mečích a viděla jeden v museu; přemýšlela o pradávných dobách, kdy mužové je nosili po boku jako všední věc. Jeho pokyn zdál se jí nemožným snem a snad z toho důvodu byla dychtivá zvěděti více podrobností. A Denton, vymýšleje si větší část toho, co mluvil, vykládal jí, že by mohli žíti na venku, jako žili lidé za starých časů. Každou podrobností vzrůstal její zájem, neboť byla z oněch děvčat, jež se dají okouzliti romantikou a dobrodružností.
Řekl jsem, že se jí zdál jeho návrh nemožností, avšak příštího dne mluvili o něm opět a zdál se již ku podivu méně nemožným.
