došky a omítnutých maltou; kolem nich prostíral se sladký vzduch a vonná země, obkličovalo je husté křoví, zpěv ptáků a modrá, stále měnivá obloha klenula se jim nad hlavou. To vše se již však změnilo — změna počala již v devatenáctém století — a chudým nastal nový způsob života v nižších čtvrtích města.
V devatenáctém století byly čtvrti chudých dosud pod širým nebem; byly to plochy země, hlíny nebo jiné nepotřebné půdy, vydané na pospas povodním nebo čoudu z jiných šťastnějších okrsků, nedostatečně opatřené vodou, a tak nezdravé, jak jen dopouštěl velký strach zámožnějších vrstev před nakažlivými nemocemi. Avšak ve dvacátém druhém století vzrůst měst, v nichž přibývalo poschodí nad poschodí, a splynutí budov, vedlo jinému zařízení. Zámožní lidé žili v ohromných, nákladných hotelích v hořejších patrech a síních městských továren; průmyslové obyvatelstvo žilo dole, jaksi v přízemí a ve sklepích těchto budov.
Co do zjemnění života a způsobů lišily se tyto nižší třídy málo od svých předků, Eastenďanů, z dob královny Viktorie; jedině vyvinul se u nich zvláštní dialekt. V tomto podzemí žili a umírali, zřídka vystupujíce na povrch zemský a to jen když je tam přiváděla práce. Pro většinu jich to byl ovšem život, němuž se zrodili, a neviděli v něm přílišné bídy; avšak pro lidi jako Denton a Eliška byl by podobný případ horším smrti.
„A co jiného ještě zbývá?“ tázala se Eliška.
Denton se přiznal, že neví. I kdyby nedbal svých vlastních delikátních citů, nebyl si jist, jak by Eliška přijala myšlenku, aby si vypůjčila na své budoucí jmění.
A také jízda Z Londýna do Paříže, pravila Eliška, byla nad její prostředky; a v Paříži, jako v kterémkoli městě na světě, jest asi živobytí právě tak drahé a nemožné jako v Londýně.
Právem mohl zvolati Denton:
