„Proč jsme jen nežili v oněch dobách, drahoušku! Proč jsme jen nežili v minulých časech!“ Neboť v jejich očích jevil se Whitechapel[1] devatenáctého století v pohádkových mlhách.
„Což není jiné cesty?“ volala Eliška a dala se do pláče. „Což musíme čekati celé ty tři dlouhé roky? Jen si představ, tři roky — šestatřicet měsíců!“
Lidská trpělivost nezmohutněla během věků.
To pohnulo Dentona, aby se zmínil o tom, co mu již dlouho tanulo na mysli. Konečně se s tím vytasil. Tento návrh zdál se mu tak šíleným, že jej učinil jen zpola vážně. Odějeme-li však nějakou myšlenku ve slova, zdá se nám vždy rozumnější a snáze uskutečnitelnou, než před tím. A tak tomu bylo i u něho.
„A co,“ pravil, „kdybychom odešli na venek.“
Podívala se na něj, zdali míní vážně tento dobrodružný nápad.
„Na venek?“
„Ano — odtud. Za hory.“
„Jak bychom se uživili?“ pravila. „Kde bychom bydlili?“
„Není to nemožno,“ odpověděl. „Lidé přece bydlívali na venkově.“
„Ale tehdy byly tam domy.“
„Nyní jsou tam zříceniny vesnic a měst. Ovšem na pozemcích, kde je hlína, jich již není. Na pastvinách však zůstaly, poněvadž se Potravní společnosti nevyplatí, aby je odstraňovala. Vím to jistě. Ostatně víš, že je lze viděti z létacích strojů. Mohli bychom se do některého z nich uchýliti a spraviti jej vlastníma rukama. Vidíš, že to není tak divoké, jak by se zdálo. Zaplatili bychom lidem, kteří si tam vycházejí dohlédnout na stáda a úrodu, aby nám přinesli potravy…“
- ↑ Východní londýnské předměstí, obývané chudinou. Pozn. překl.
