Jednoho dne setkali se u svého malého sedátka na stanici letadel. Přesně leželo ono místo v době viktoriánské tam, kde wimbledonská silnice ústila na obecní půdu. Oni byli ovšem pět set stop nad tímto místem. Z jejich sedadla byla rozsáhlá vyhlídka na Londýn. Vylíčiti tento pohled čtenáři devatenáctého století, bylo by věcí obtížnou. Bylo by třeba říci mu, aby si představil Křišťálový palác, nebo nově budované „mamutí“ hotely — jak tehdy nazývaly ony hříčky — nebo větší nádraží své doby, aby si představil, že taková stavba se rozklenula do nesmírných rozměrů a nepřetržitě po krývala celý městský obvod. A povíme-li mu, že tento nepřetržitý krov nesl celý les rotačních větrných kol, snad si učiní jakési mlhavé ponětí o tom, co bylo těmto mladým lidem nejvšednějším pohledem na světě.
Připadalo jim to trochu jako vězení a mluvili o tom, jako již stokrát před tím, jak by z něho unikli a byli spolu šťastni: ovšem, jak by unikli dříve, než uplynou zmíněná tři léta. Oba se shodovali v tom, že čekati bylo by nejen nemožno, ale i povážlivo.
„Než by k tomu došlo,“ pravil Denton — a zvuk jeho hlasu svědčilo skvělých plících — „byli bychom snad oba mrtvi.“
Při tom stiskli si své silné, mladé paže a Elišce napadla ještě bolestnější myšlenka, pod jejímž dojmem slzy vytryskly jí z vlídných očí a stékaly po tvářích.
„Jeden z nás,“ pravila, „jeden z nás by snad byl —“
Zajikla se; nebyla s to pronésti slovo, jež je tak strašlivé mladým a šťastným.
Avšak žíti v manželství a býti chud v městech oné doby, bylo hrůzné, zejména pro toho, kdo uvykl bezstarostnému životu. Za starých, zemědělských dob, jež zašly v osmnáctém století, bývalo pěkné přísloví o lásce v chyšce; a vskutku v oněch dobách bydlili chudí venkované v chatrčích, ozdobených květinami, krytých
