„Když jste byl bez sebe, nalezl jsem adressu oné dívky na vašem stolku. Neznal jsem ji dříve. Telefonoval jsem. Bude zde brzy. Pak —“
„Přivede si průvodkyni.“
„Nevadí.“
„Ale co — ? Nevím. Co chcete učiniti?“
„Postaral jsem se o zbraň. Je úžasno, jak málo zbraní máme za našich dnů. Povážíme-li, že v Kamenném věku lidé měli sotva co jiného mimo zbraně. Konečně jsem připadl na tuto lampu. Ukroutil jsem dráty a součástky a tady je to.“
Pozdvihl zbraň nad hypnotisérovým ramenem.
„Tím vám mohu snadno rozbíti lebku. A to provedu — neposlechnete-li mne.“
„Násilím se nic nenapraví,“ řekl hypnotisér, cituje „Knihu mravních zásad moderního člověka“.
„Je to nutné zlo,“ pravil Denton.
„Nuže?“
„Řeknete oné průvodkyni, že chcete přikázati dívce, aby si vzala onoho hranatého, rudovlasého surovce. Tuším, že tak se věci mají.“
„Ano — tak se věci mají.“
„A pod touto záminkou oživíte v ní upomínku na mne.“
„To se příčí zásadám mého povolání.“
„Hleďte. Nedosáhnu-li této dívky, raději zemru. Ani mi nenapadá, abych dbal vašich vrtochů. Nestane-li se, jak si přeji, nepřežijete pěti minut. Toto je hrubá náhrada zbraně a dá to asi hodně práce, než vás jí usmrtím. Ale udělám to. Vím, že to není za našich časů zvykem — hlavně proto, že se v životě tak málo přihází, co by stálo za násilí.“
„Průvodkyně vás uvidí ihned, jak přijde —“
„Postavím se do tohoto výklenku. Za vás.“
Hypnotisér přemýšlel.
