aby se vystavovala na odiv a poskytovala příležitost sázkám. Denton však byl nejen mladší, ale i silnější. Zmítali se po světnici, až konečně hypnotisér se octl pod svým soupeřem. Upadli spolu…
Denton vyskočil, poděšen svou zuřivostí; avšak hypnotisér lěžel tiše, a z malé, bílé rýhy, způsobené nárazem čela o židli, vytryskl mu rudý pramének krve. Denton stál chvíli nad ním nerozhodnut a třásl se.
Strach před následky vstoupil mu na mysl, něžně vypěstěnou. Obrátil se ke dveřím. „Nikoli,“ pravil hlasitě a vrátil se doprostřed pokoje. Přemáhaje bezděčný odpor člověka, jenž dosud jakživ neviděl násilného činu, poklekl vedle svého soupeře a ohledal mu srdce. Pak pohleděl na jeho ránu. Vstal klidně a rozhlédl se. Počal poněkud ovládati situaci.
Když se konečně hypnotisér vzpamatoval, cítil prudkou bolest hlavy, ležel zády u Dentonových kolenou, a Denton omýval mu tvář.
Hypnotisér nemluvil. Náhle však naznačil posunkem, že dle svého mínění jest již dosti otřen.
„Nechte mne vstáti,“ pravil.
„Ještě ne,“ odpověděl Denton.
„Vy jste mne napadl, vy padouchu!“
„Jsme sami,“ pravil Denton, „a dveře jsou pevny.“
Nastala přestávka úvahám.
„Neotru-li vás,“ pravil Denton, „budete míti na čele strašlivou jizvu.“
„Tedy otírejte dále.“
Nadešla opětná přestávka.
„Jako bychom byli v Kamenném věku,“ pravil hypnotisér. „Násilí! Boj!“
„V Kamenném věku neodvážil se nikdo vstoupiti mezi muže a ženu,“ pravil Denton.
Hypnotisér opět uvažoval.
„Co hodláte učiniti?“
