„Nezná vás,“ řekla průvodkyně. „Nesmíte… Zmýlil jste se. Nesmíte již s námi déle mluvit. Nesmíte nás obtěžovat na veřejné ulici.“
„Ale —“, pravil Denton a na chvíli jeho zbědovaná, vyzáblá tvář vzepřela se osudu.
„Nesmíte se dotírati, mladíku,“ protestovala průvodkyně.
„Eliško!“ zvolal.
Tvářila se jak umučení.
„Neznám vás,“ volala, ruku na očích. „Ó, neznám vás!“
Chvíli seděl Denton ztrnule. Pak vstal a povzdechl si hlasitě.
Učinil podivný posunek vysoké skleněné střeše veřejné cesty, jako by se něčeho dovolával, obrátil se, skákal bezohledně s jednoho pohyblivého chodníku na druhý a zmizel mezi hloučky lidí, kteří po nich přecházeli. Průvodkyně sledovala ho pohledem, načež popatřila na zvědavé tváře kolem sebe.
„Má drahá,“ tázala se Eliška, tisknouc jí ruku, a jsouc tak hluboce pohnuta, že nedbala ničeho, „kdo byl ten muž? Kdo byl ten muž?“
Průvodkyně pozdvihla obočí. Promluvila jasným zřetelným hlasem.
„Nějaký pološílený člověk. Jakživa jsem ho neviděla.“
„Nikdy?“
„Nikdy, miláčku. Netrap si hlavu podobnými věcmi.“
A krátce na to proslulý hypnotisér, který se odíval zeleně a žlutě, měl nového klienta. Po jeho ordinační síni procházel se mladík, bledý a rozháraný.
„Chci zapomenouti,“ volal. „Musím zapomenouti.“
