aby je stíhal. Chvíli se obával, že je ztratil, ale pak setkal se s Eliškou a její průvodkyní na jednom z pohyblivých chodníků, jež protínaly město. Bindon a Mwres zmizeli.
Nedovedl se ovládnouti. Cítil, že s ní musí ihned promluviti, nebo že zemře. Protlačil se na místo, kde seděli, a usadil se vedle nich. Tvář jeho byla zkřivena polohysterickým vzrušením.
Položil jí dlaň na ruku.
„Eliško?“ pravil.
Obrátila se v nelíčeném úžasu. Nic, mimo strach před cizím člověkem, nejevilo se jí v tváři.
„Eliško,“ zvolal, a hlas jeho připadal mu cizím: „drahoušku — znáš mne?“
V Eliščině tváři nezračilo se nic, mimo zděšení a zmatek. Odsedla si od něho. Průvodkyně, malá šedivá žena živých rysů se naklonila ku předu, aby zakročila. Její rozhodné, břitké oči si prohlížely Dentona.
„Co pravíte?“ tázala se.
„Tato mladá dáma,“ odpověděl Denton, — „mne zná.“
„Znáte ho, miláčku?“
„Nikoli,“ řekla Eliška podivným hlasem, tisknouc si ruku na čelo a mluvíc, jako by si opakovala lekci.
„Nikoli, neznám ho. Vím — že ho neznám.“
„Ale — ale… neznáš mne! Jsem — Denton, Denton. S nímž jsi mluvila. Nepamatuješ se na stanici letadel? Malé sedátko na volném vzduchu? Verše —“
„Ne,“ Zvolala Eliška,— „nikoli. Neznám ho. Neznám ho. Poněkud snad… ale neznám ho. Nevím nic jiného, než že ho neznám.“
Tvář její jevila nesmírnou trýzeň.
Ostrý zrak průvodkyně těkal s děvčete na mladíka.
„Vidíte?“ pravila, jemně se usmívajíc. „Nezná vás.“
„Neznám vás,“ řekla Eliška. „Tím jsem jista.“
„Ale, drahoušku— písně — drobné verše —“
