byl horlivý a zběsilý a nepřál si času ani jídlu ani spánku. Hledal po celé týdny a měsíce, prošel všemožnými stavy únavy a zoufalství, rozrušení a úzkosti. Dávno, když již touha jeho byla umrtvena, pouhou setrvačností svého úsilí byl puzen z místa na místo, díval se lidem do tváří, rozhlížel se na všechny strany v nekonečné spleti ulic, zdviží a průchodů tohoto nesmírného lidského úle.
Konečně náhoda byla mu přízniva a spatřil ji.
Byla právě jakási slavnost. Byl hladov; zaplatil vstupné a zašel si do jedné z gigantických jídelen; protlačil se mezi stolky a prohlížel si z pouhého zvyku každou skupinu, kterou míjel.
Stanul, zbaven schopnosti pohybu, oči vypouleny a ústa otevřena. Eliška seděla ve vzdálenosti asi dvaceti kroků a přímo na něj hleděla. Upírala na něj oči, tvrdé, bezvýrazné a beze známky, že ho poznává, jako by to byly oči sochy.
Chvíli se na něj dívala a pak obrátila svůj pohled jinam.
Kdyby byl mohl souditi jen dle očí, byl by v pochybnostech, je-li to vskutku Eliška, poznal ji však podle posunků ruky, půvabu bujné malé kadeře, jež jí poletovala nad uchem, když pohnula hlavou. Její společník jí cosi řekl, a ona se obrátila se shovívavým úsměvem k tomuto malému muži v bláznivém oděvu, posázeném pneumatickými růžky, jako tělo nějakého podivného plaza — k Bindonu, kterého jí otec vyvolil.
Chvíli stál Denton bled a hleděl divoce; po té přemohla ho strašlivá slabost a usedl k jednomu z malých stolků. Usadil se zády k ní a chvíli nedbal o to, aby ji opět spatřil. Když se konečně obrátil, ona, Bindon a dvě jiné osoby právě se zdvihaly odchodu. Byl to její otec a průvodkyně.
Seděl, neschopen činu, až čtyři postavy se vzdálily a zmenšily; tu teprve vyskočil, posednut myšlenkou,
