to podivné, naslouchali v šeré laboratoři podobným řečem.
Byl slep a bezraden. Museli jsme s ním jíti chodbou, s každé strany jeden, do Boyceova soukromého pokoje; zatím co Boyce s ním hovořil a klidně přijímal jeho nápady o lodi, šel jsem já korridorem a požádal starého Wadea, aby se přišel na něj podívat. Při hlase našeho děkana poněkud vystřízlivěl, ale nepříliš. Tázal se, kde má ruce, proč musel procházeti po pás v písku. Wade uvažoval nad ním dlouhou dobu — víte, jak stahuje obočí — a pak mu dal ohmatati lůžko, veda mu ruce.
„To je pohovka,“ pravil Wade. „Pohovka v soukromém pokoji professora Boyce. Vycpaná koňskými žíněmi.“
Davidson hmatal, žasnul a odpověděl ihned, že ji zcela dobře cítí, avšak nevidí.
„Co vidíte?“ tázal se Wade.
Davidson řekl, že nevidí ničeho, mimo spousty písku a rozbité lastury. Wade dal mu ještě jiné věc ohmatati, říkaje mu vždy, co je to a pozoroval ho bystře.
„Z lodi jsou již vidět jen ráhna,“ pravil Davidson apropos ničeho…
„Nechme lodi,“ pravil Wade. „Slyšte mne, Davidsone. Víte, co je hallucinace?“
„Trochu,“ řekl Davidson.
„Nuže, co vidíte, je hallucinatorní.“
„Biskup Berkeley,“ pravil Davidson.
„Rozumějte mi dobře,“ pravil Wade. „Jste na živu a v Boyceově světnici. Stalo se však cosi vašim očím. Nevidíte; cítíte a slyšíte, ale nevidíte. Sledujete mne?“
„Zdá se mi, že vidím až dost.“ Davidson promnul si oči kotníky. „Nuže?“ pravil.
„To je vše. Nedejte se tím másti. Bellowsi, sem, dovezu vás domů drožkou.“
„Počkejte trochu.“ Davidson přemýšlel. „Pomozte
