mi, abych si sedl,“ pravil; „a teď — promiňte, že vás obtěžuji — ale řekl byste mi to všechno ještě jednou?“
Wade to opakoval. Davidson zavřel oči a přitiskl si ruce na čelo.
„Ano,“ pravil.
„Zcela správně. Zavru-li oči, poznávám, že máte pravdu. To jste vy, Bellowsi, jenž sedí vedle mne na pohovce. Jsem zase v Anglii. A jsme ve tmě.“
Pak otevřel oči. „A zde,“ pravil, „právě vychází slunce, vidím lodní ráhna, rozvlněné moře a pár letících ptáků. Nikdy jsem neviděl nic skutečnějšího. A sedím po krk ponořen v písku.“
Naklonil se ku předu a pokryl si tvář dlaněmi. Pak opět otevřel oči.
„Temné moře a východ slunce! A přece sedím na pohovce ve světnici starého Boyce!… Bůh mi pomoz!“
III.
Takový byl začátek. Po tři týdny tato neslýchaná choroba Davidsonových očí trvala bez úlevy. Bylo to horší, než kdyby byl oslepl. Byl naprosto bezradný, museli ho krmiti, jako čerstvě vylíhlé ptáče, voditi a svlékati. Pokusil-li se choditi, klopýtal přese všechno a otloukal se o zdi a dveře. Po několika dnech zvykl tomu, že slyšel naše hlasy, aniž nás viděl, ochotně připouštěl, že je doma a že Wade řekl mu pravdu. Má sestra, s níž byl zasnouben, ho stále navštěvovala a sedávala u něho každého dne po celé hodiny, při čemž on hovořil o svém pobřeží. Utěšovalo ho nesmírně, držel-li její ruku. Vykládal, že mu připadalo, když jsme opustili kolej a jeli domů — bydlel v Hampsteadu — jako bychom jeli písčitým vrchem — byla úplná tma, než opět vyjel — skalami, stromy a pevnými překážkami, a když jsme