„Není tu lodi!“ opakoval a zdálo se, že v zápětí zapomněl, co jsem popřel.
„Zdá se mi,“ pravil zvolna, „že jsme oba mrtvi. Žertovné však je, že cítím právě tak, jako bych měl dosud tělo. Patrně člověk hned tomu nepřivykne. Tuším, že do naší staré boudy uhodil hrom. To je pěkná švanda, Bellowsi — což?“
„Nemluvte nesmysly. Jste až příliš živ. Jste v laboratoři a potácíte se. Právě jste rozbil nový elektrometr. Nezávidím vám tu chvilku, až přijde Boyce.“
Zíral mimo mne na diagramy cryohydrátů.
„Patrně jsem hluchý,“ pravil. „Vystřelili z děla, poněvadž tam vyšel kotouč dýmu, neslyšel jsem však rány!“
Položil jsem mu opět ruku na rámě a tentokrát byl méně uděšen.
„Zdá se, že máme jakási neviditelná těla,“ pravil. „U Jova! Tamhle přijíždí člun podél předhoří. Podobá se to velice starému životu — v jiném podnebí.“
Zatřásl jsem mu rukou.
„Davidsone,“ křičel jsem, „probuďte se!“
II.
Tou dobou právě vstoupil Boyce. Jakmile promluvil, zvolal Davidson: „Starý Boyce! Také mrtev! Je to šprým!“ Pospíšil jsem vysvětliti, že Davidson jest v jakémsi jasnovideckém transu. Boyce byl okamžitě zaujat. Oba jsme činili vše, co bylo možno, abychom chlapíka vyrvali z jeho neobyčejného stavu. Odpovídal na naše otázky, tázal se nás sám, ale jeho pozornost byla zřejmě zaujata hallucinacemi břehu a lodi. Nepřestával pronášeti chvílemi pozorování, týkající se lodi, člunových závěsů a plachet, dmoucích se větrem. Bylo
