„Byli však lidé tak zdraví —?“ začal Mwres.
Hypnotisér zavrtěl hlavou.
„Nevadilo někdy, byli-li trochu hloupí nebo vrtkaví. Život byl tehdy tak snadný. Nebylo soutěže, jež by stála za řeč, nebylo tísně. Bylo třeba notné poruchy lidského ducha, aby se něco podniklo. A pak, víte, je lapili a zavřeli do tak zvaných asylů pro šílence.“
„Vím,“ pravil Mwres. „V oněch ničemných historických románech, jimž každý naslouchá, pokaždé se zachrání krásné, mladé děvče z asylu nebo něčeho podobného. Nevím, všímáte-li si tohoto braku.“
„Musím přiznati, že tak činím,“ pravil hypnotisér. „Vystoupíte sám ze sebe do oněch podivných, dobrodružných, polocivilisovaných dnů devatenáctého století, kdy mužové byli drsní a ženy prosté. Mám rád pěkně ztřeštěnou povídku nade všecko. Byly to podivné časy, když po začazených železnicích jezdily supající, staré vlaky kolem starobylých domů a když se ještě vozilo koňmi. Nečtete, tuším, knih?“
„Ani pomyšlení!“ pravil Mwres, „chodil jsem do moderní školy a neučili jsme se ani trochu onoho prastarého nesmyslu. Fonografy mně úplně postačí.“
„Ovšem,“ pravil hypnotisér, „ovšem;“ a přehlédl stůl, aby věděl, co si má nyní vybrati. „Víte,“ pravil, nabíraje si temně modré zavařeniny, jež vypadala slibně. „Myslím, kdyby jim byl někdo řekl, že za dvě stě let bude celá třída lidí zaměstnána tím, že bude vštěpovat pojmy v pamět, vyhlazovat nepříjemné myšlenky, sledovat, přemáhat bezděčná avšak nežádaná hnutí a tak dále pomocí hypnotismu, nebyli by věřili, že je to možno. Málo lidí vědělo, že rozkazu daného v mesmerickém transu nutno poslechnouti, i když trans přešel. A přece žili tehdy lidé, kteří byli s to jim říci, že je to věc tak naprosto jistá, jako průchod Venuše.“
„Tedy znali hypnotismus?“
