Avšak Mwres nejevil příliš zájmu ani jídlu ani hudbě; oči jeho bloudily neustále po síni, jakoby očekával opožděného hosta. Konečně dychtivě vtal, pokynul rukou a současně objevil se velký, snědý muž v obleku žlutém a olivově zeleném. Když tato osoba, kráčející odměřeně mezi stolky, se přiblížila, byla zřejmá bledá vážnost její tváře a neobyčejná pronikavost očí.
Mwres se opět usadil a ukázal na vedlejší křeslo. „Již jsem se obával, že nepřijdete,“ pravil. Přes odlehlost doby byl jazyk anglický stále týmž, jakým byl v Anglii za časů Viktorie Dobré. Vynález fonografu a podobných prostředků uchování zvuků a postupné nahražování knih takovými přístroji, nejen ochránilo lidský zrak před úpadkem, nýbrž i zastavilo postupnou změnu přízvuku, dosud neodvratnou, utvořivši bezpečný jazykový základ.
„Zdržel mne zajímavý případ,“ pravil žlutě a zeleně oděný muž. „Vynikající politik — ehm! — trpící přepracováním.“
Pohlédl na snídaní a usedl.
„Nezavřel jsem oka po čtyřicet hodin,“ dodal.
„Úžasné!“ pravil Mwres. „Hleďme! Vy hypnotiséři máte mnoho práce!“
Hypnotisér vzal si kus vábné, jantarově zbarvené huspeniny.
„Mívám velmi mnoho zákazníků,“ pravil skromně.
„Bůh ví, co bychom si počali bez vás.“
„Oh! Tak příliš nezbytni nejsme,“ pravil, kochaje se příjemnou chutí huspeniny. „Svět se obešel bez nás po několik tisíc let. Před dvěma sty lety nebylo jediného! Totiž v praxi. Lékařů bylo ovšem na tisíce — většinou strašně neobratní surovci, kteří šli jeden za druhým jak ovce — avšak znalců ducha, kromě několika empirických břidilů, vůbec nebylo.“
Soustředil svou pozornost na huspeninu.
