dářství viktoriánských dob nemožným, a také nikdo netoužil po takovém divém odloučení.
Když dokončil svou toilettu, šel k jedněm ze dvou vchodů svého obydlí — byly tam dveře na opačných stranách, a oboje byly označeny velikým šípem, ukazujícím cestu různým směrem — stiskl knoflík, aby je otevřel, a octl se na široké chodbě, jejíž středem pohybovala se křesla rychlým tempem na levo. Na některých křeslech seděli pestře odění mužové a ženy. Pokynul známým — v těchto dobách se neslušelo hovořiti před jídlem — usadil se na jedno křeslo a v několika vteřinách dopraven byl ke dveřím zdviže, kterou sestoupil do rozlehlé, nádherné síně, kdež mu byla automaticky podána snídaně.
Pokrmy se velice lišily od snídaně viktoriánské. Hrubé spousty chleba, jež bylo třeba rozkrájeti a omáčeti ve zvířecím tuku, aby byly chutny, stále rozeznatelné části zvířat čerstvě zabitých, šeredně opečených a rozsekaných, vejce surově odňatá nějaké protestující slepici — podobné věci, ač byly obvyklým pokrmem dob viktoriánských, vzbudily by jen hrůzu a odpor v ušlechtilých myslech lidí těchto pozdních dob. Místo nich měli paštiky a koláče příjemných a rozmanitých tvarů, na nichž nebylo stop po barvě a tvaru nešťastných zvířat, z nichž pocházela podstata nebo šťáva těchto jídel. Objevovaly se na malých talířích, jež sjížděly po kolejích ze skříňky umístěné na konci tabule. Pozorovateli devatenáctého století zdálo by se, že plocha stolu, soudě dle pohledu a dotyku, je pokryta jemně bílým damaškem, ve skutečnosti byla to však jen okysličená kovová deska, a bylo lze ji po jídle okamžitě očistiti. Sta podobných stolků bylo v síni, a u většiny jich seděli tito občané pozdních dnů po jednom nebo ve skupinách. A když se Mwres usadil před svou elegantní snídaní, ozval se neviditelný orkestr, jenž měl právě před tím přestávku, a naplnil vzduch hudbou.
