94
dynastii byl vždy věrným a Třebičané zůstávali proto jen trpnými pozorovateli událostí, neprohlašujíce se ani pro jednu, ani pro druhou stranu. (Obr. 42.) Že však se svými sympatiemi byli přece po boku stavův, ukázali, když Bedřich Falcký při své cestě na Moravu do Třebíče přijel a za nepřítomnosti panstva v Brně meškajícího
dne 10. ledna 1620 byl na zámku noclehem.[1]
Podal prý mu tenkráte cech soukenický, jak o tom ve starých rodinách mistrovských až do nedávných dob živé tradice byly dochovány, darem dva kusy jemných suken barvy šarlatové a modré, a tehdejší regent paní Žerotínové, Nikodém Špalek, jeden z nejhorlivějších členův Jednoty a hospodář sboru bratrského, buď neuměl aneb nechtěl zabrániti činu, který mohl později na městu zle se vymstíti.
Proto také dolehl za necelých deset měsíců smrtelný strach na Třebíčany, když po bitvě bělohorské docházely zprávy o pochodu Bukvoje na Moravu, o drancování Čáslavě, Kutné Hory a Kolína a o tom, „jak velicí šlrofové se činí všude po Čechách“.[2]
Měšfané přichraňovali si houfně zboží a statečky své na zámek v naději, že tam jako na sídle pána císaři věrného zůstanou ušetřeny před pleněním, pak je ale zase stěhovali do města zpět, když „oficír na zámku“, Vilém Kynast z Kynastu pojal šílenou myšlenku, opříti se armádě císařské brannou mocí s hrstkou mušketýrův a s několika zrezavělými starými bouchačkami na hradbách zámeckých,[3] ač k tomu od panstva svého nijak zmocněn nebyl.
Z největších úzkostí pomohl tehdy městu „generální pardon“ od Žerotína vlastní přímluvou císařovny u Ferdinanda II. v den 9. prosince 1620 vymožený, nebof když armáda Bukvojova po krutém vytrestání Jihlavy dne 14. prosince dále na Moravu se hnula, přeběhl zhoubný příval kolem Třebíče bez valné škody, a do města vložena jenom silná „salva guardia“, která dle roz-