O jeho pohřbu kázal velmi pohnutlivými slovy Jakub Petroselinus. Mezi jiným o něm pravil: „Z mládí tento pán nejvíc veden byl k známosti spasitelné Boží a k tomu, jak by rozuměl obyčejům a právům země této, jakožto vlasti své, neb rodičové jeho, neměli ho k tomu, aby cizích národů nezpůsobům zvykl, než víc, aby mohl Bohu a vlasti své sloužiti“. — — —
„Vy sami všichni víte, že tento pán byl pobožný, církve Boží pěstoun opravdový, upřímný, právě Izraelský. Nebyl pyšný, lakomý, ukrutný, nýbrž ke každému nejen svérovný, ale k nižším sebeochotný a přívětivý, co na srdci, to na jazyku mající. Pročež ode všech dobrých a pobožných byl milován, že ho všichni jako otce ctili, k němu rádi se hrnuli, ano také smrti jeho lituji a naň v dobrém vzpomínají. Jakož pak život jeho byl dobrý, tak i skončení pobožné a jistě blahoslavené, neb i on poslouživ vůli Boží, usnul. Umřel zajisté a odešel nám všem nejen pán, ale otec, církve pěstoun, řádu dobrého defensor, sloup země a ochránce nuzných. S nímž umřel a dokonán jest všecken starožitný rod pánů z Doubravice. Již střely ty, kteréž v štítu svém nosili, k cíli svému doběhly.“[1]
Jako byl městu po celý život více přítelem a rádcem nežli pánem, prokázal mu i v hodině smrti veliké dobrodiní tím, že odškodil 6000 zl. ještě za svého živobytí s dědictvím „strejce svého erbovního“ (Obr. 41.) a majitele Slavětic, pana Sedlnického z Choltic, který dle slov třetího kronikáře městského Suchenia, nad měšťany Třebickými „předčasně se potřásali strojil“, a že dal panství do desk zemských zapsali manželce své Kateřině, rozené z Valdštejna, která pak v těžkých časech truchlohry pobělohorské byla městu netoliko rádkyní a těšitelkou, nýbrž i účinnou a štědrou pomocnici.
Paní Kateřina provdala se roku 1614 za Karla ze Žerotína, který, jak známo, i v rozhodných dobách povstání stavovského- ↑ Vyňato z postilly téhož kazatele tištěné r. 1613 v Praze. (Nově uveřejnil J. N. v knížce „Náboženství evangelické na Trebicku 1903“.)
