nazdařbůh přijímali. — I řekl sem divě se: Co pak jim tu na tom paterém kovu záleží, že se tak pilně na to vše dobývají? — Ba mnoho, dí tlumočník. Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olověnného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce kde by nabral času, kde mistrů živých i mrtvých? Či mníš, že tak veliké věci darmo přicházeti mohou? I porozuměl sem, kam se to směřuje, že se k tomu stavu zdraví, vtip, ustavičnost, trpnost a náklad přinášeti musejí; a řekl sem: Takť se tedy opravdu říci můž: Non cuivis contingit adire Corinthum. Nekaždému se dřevu dostane býti fladrem.
I vejdeme dále do brány, a vidím, an každý ten strážný jednoho neb více jich na práci vezma a s ním se veda, do uší mu cos dmýchá, oči protírá, nos a chřípě vyparuje, jazyk vytahuje a obkrajuje, ruce a prsty skládá a rozkládá, a nevím co víc nedělá. Někteří se i hlav provrtovati a cos nalévati pokoušeli. Nad čímž tlumočník zděšeného mne vida, Nediv se, řekl; učení ruce, jazyk, oči, uši, mozek a všecky vnitřní i zevnitřní smysly jinakší než hloupý lidu obor míti musejí; protož se tu přeformovávají, a to bez práce a odpornosti býti nemůž. V tom pohledím a spatřím, jak nebozí mnoho od toho přeformování dávati museli. Ne o měšci, než o kůži, jíž museli nastavovati, pravím. Tytýž zajisté pěst, rafije, ferule, metla na líci, na lebu, na hřbetě, pod sedadly se octla, až krvavou cedili, a nařád téměř prouhů, šrámů, modřin, mozolů plní byli. Což někteří vidouc, dřív než se jim dali, jen do brány nahlídnouc prchali pryč; jiní formovatelům těm z rukou se vydrouc, zutíkali tolikéž; menší jich počet dotrval, až na prostranno puštěni; až i já také, do toho stavu chut maje, formací tu sem, ač ne bez nesnadností a trpkostí, vystál.
