Hledě pak vidím, že ti se mnou vychvácení zase tam běží, a znovu do korábů sedají. — I jdětež na všecko neštěstí, řekl sem, opovážliví lidé; ani se víc dívati na to nechci. — Tlumočník můj: Nekaždý jest tak rozmazaný, dí; pěknáť jest, milý brachu, statek a zboží! Pro nahnání jeho musí se člověk i života odvážiti. — Na to já: Co jsem hovado, abych pro tělo toliko a tělu naháněje život v šanc sázel? Ba však toho ani hovado nečiní. Člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoši hledati měl.]
Poutník stav učených prohlédá;
nejprv veřejně, kdež vidí:
I řekl ke mně vůdce můj: Již já mysli tvé rozumím, kam tě táhne: mezi učené s tebou, mezi učené, to pro tebe vnada, to lehčejší, to pokojnější, to mysli užitečnější život. — Ba, tomuť jest tak, dí tlumočník. Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť v pravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu podobné a téměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest, neb bylo, neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce, ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává. — Vedtež mne tam; proč meškáte? řekl sem.
I přijdeme k bráně, kterouž mi Disciplinam jmenovali; a ta byla dlouhá, úzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice učených chtěl, odpovědíti a průvodu žádati musel. I viděl sem, že houfové lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké exámeny bráni. Nejprvnější exámen při každém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověnný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli; neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc, tak
