Z brány když vycházíme, vidím, že každému tomu ponabroušenému cejch dávají, po němž by, že mezi učence přináleží, poznán býti mohl, kalamář za pás, za ucho péro a do ruky prázdnou knihu k shledávání umění. I dostal sem toho také. — Tu pak dí mi Všezvěd: Nu, již tu máme čtvero rozcestí, do filozofie, mediciny, iuris prudentie a theologie; kam nejdřív chceme? — Jak soudíš, řekl sem. — On zase: Dojděme nejprv na plac, kdež se všickni scházejí, aby se na ně zespolku podíval; potom auditoria po různu procházeti budeme.
I uvede mne na nějaký ryňk, a aj, tu oblakové študentů, mistrů, doktorů, kněží, mládenců i šedivců, z nichž někteří po hromadách se drželi, spolu rozmlouvajíc a disputujíc, jiní se do koutu tiskli, jiným z očí. Někteří (což sem dobře vyšetřil, ale sem jim toho tam mluviti nesměl) měli oči a neměli jazyka; jiní měli jazyk a neměli očí; někteří toliko uši, bez očí a jazyka etc. Takž sem porozuměl, že i tu nedostatkové přebývají. Vida pak já, že všichni tito odkuds vycházejí, a zase tam vcházejíce, jako včely z oule a do oule se motají, pobídnu, abychom tam také vešli.
Takž vejdeme; a aj, tu síň veliká, jíž sem ani konce neznamenal, a v ní po všech stranách plno polic, příhrád, škatulí a krabic; že by jich na sta tisících vozů neodvozil, a každá měla svůj nápis a titul. — I řekl sem: Do jakéž sme toto pak apatéky vešli? — Do apatéky, řekl tlumočník, kdež se lékové proti neduhům mysli chovají; a ta vlastním jménem bibliotéka slove. Pohleď, jací tu neskonalí skladové moudrosti! Hledě tedy já vidím učenců páteře přicházejících rozličně se okolo toho zatáčeti. Někteří nejpěknější a nejsubtilnější vybírajíce, po kusu z nich vytahovali a do sebe přijímali, povlovně sobě žvýkajíce a zažívajíce. — Já přistoupě k jednomu táži se, co to dělá? — Odpověděl mi: Prospívám. — A jaká v tom chut? dím já. — On zase: Dokud se to v ústech žvýká, náhořkost neb nákyselost číti, potom se obrací v sladkost. — A nač pak to? řekl sem. — Odpověděl: Lehčeji mi to přichází vnitř nositi, a jsem tím jistší. A co užitku
