Stránka:VERNE, Jules - Děti kapitána Granta (Beneš).pdf/72

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Tohoto mínění byli všichni. Následujícího dne urychlen pochod, přebroděny bez nehody proudy Bellu, a večer mohl Glenarvan, zastaviv se na břehu řeky Biobio, která odděluje španělské Čilsko od samostatného Čilska, zapsati třicet pět mil výpravě k dobrému. Ráz krajiny zůstal tentýž. Byla pořád úrodna a bohata na amarylky, stromovité fialky, durmany a kakty s květy jako zlato žlutými. Zvěř a mezi ní i kočka pardalovitá plížila se kobercem husté a vysoké trávy. Volavka, samotářská sova, kvíčaly a potápky, prchající před drápy sokolími, byly jedinými zástupci pernatého plemene. Domorodců bylo pořídku viděti. Sotva že se vyskytlo několik „guassů“, zvrhlých to potomků Indiánů a Španělů, kteří uháněli na koních zkrvácených ohromnou ostruhou, jež měli jezdcové uvázány na nahou nohu. Míjeli kolem jako stíny. Naši cestující nemohli na cestě dosud s nikým mluviti a neměli tudíž naprosto žádných nových zpráv. Glenarvan si to vysvětloval tím, že kapitán Grant, byv od Indiánů zajat, byl od nich odvlečen přes Andy. Pátrání po něm mohlo tedy vésti k cíli až teprve v pampách a nikoliv již na této straně. Bylo tedy třeba míti strpení a jeti ku předu rychle a vytrvale.

Dne 17. vydali se opět v obvyklou hodinu a v obyčejném pořádku na cestu. Pořádku toho Robert jen nerad zachovával, neboť zápal jeho jej sváděl, aby předbíhal madrinu k nemalé mrzutosti svého mezka. Glenarvan musil jej přísně zpět zavolat, aby mladý hoch se vrátil na své místo v průvodu.

Krajina stávala se pořád nerovnější, jednotlivé pahorky oznamovaly blízkost hor; řeky se množily stékajíce hlučně po svazích a stráních. Paganel radil se často se svými mapami; nebyl-li některý z těch potoků na nich zaznamenán, což se často udávalo, vzkypěla v něm krev geografa a durdil se nejroztomilejším způsobem.

„Potok, který nemá jména, říkal, „podobá se člověku, který není zapsán v seznamu občanském. Dle zákona zeměpisného není ho vůbec.“

Nerozpakoval se tyto bezejmenné potoky a říčky křtíti novými jmény; zaznamenával je na mapě své a dával jim nejzvučnější jména jazyka španělského.

„Jaký to jazyk!“ opakoval často, „jaký to plný a libozvučný jazyk! To je jazyk z kovu; jsem přesvědčen, že jest složen ze šedesáti dvou dílů mědi a z dvaceti dvou dílů cínů jako směs bronzová, z níž se dělají zvony!“

„A činíte v něm pokroky?“ opáčil Glenarvan.

„To se rozumí, milý lorde! Ah! Kdyby nebylo toho přízvuku! Ale ten prožluklý přízvuk!“