šťastna? Ale kde možno se ti ukrýti pod tím širým nebem? A běda! Není tu našeho pramene, aby utišil tvou žízeň.“
„Je zde totéž nebe,“ pravila, „jen zbavené omezujících hor, to je tentýž potůček, vzrostlý v řeku, tatáž země, rozšířená v rovinu.“ „Všecko je zde,“ vzdychl jsem, „jenom ne my.“ Usmála se smutně a pravila: „Jste v srdci mém.“ Procitl jsem a slyšel nocí bublání potůčku a šum deodarů.
84.
Přes zelená a žlutá pole rýžová klouzají stíny podzimních oblaků, pronásledované rychle stíhajícím sluncem.
Včely zapomínají ssáti svůj med; opilé sluncem, bláhově visí ve vzduchu a bzučí.
Kachny na ostrovech v řece křičí zbůhdarma radostí.
Nikdo se tohoto jitra nenavracej domů, bratří, nikdo nejdi pracovat.
Vezměme modré nebe útokem a ve běhu vypleňme prostor.
