spleteny jako ospalí hadové. S podivem jsme se tázali: „Kdo jsi?“ Neodpověděl, nýbrž usedl u žvavého potůčku a mlčky hleděl na chatu, v níž bydlila. Naše srdce chvěla se strachem, a když byla noc, vrátili jsme se domů.
Příštího jitra, když ženy přišly pro vodu ke zdroji u stromů deodarových, nalezly dveře v její chyši otevřené, ale její hlas zmizel, a kde byla její usmívavá tvář? Prázdný džbán ležel na podlaze a její lampa v koutě byla vyhořelá. Nikdo nevěděl, kam uprchla, než bylo jitro a cizinec byl ten tam.
V měsíci máji přibývalo slunci síly a sníh tál, a my jsme seděli u zdroje a plakali. Tázali jsme se v duchu: „Zda je v zemi, kam odešla, zdroj, z něhož by plnila svoji nádobu v těchto horkých, žíznivých dnech?“ A druh druha jsme se ptali s bázní: „Zda je nějaká země za těmito horami, kde žijeme?“
Byla letní noc; vánek vál od jihu; a já seděl v její opuštěné světnici, kde lampa stála dosud nerozžatá. Tu náhle hory zmizely před mýma očima, jako když se záclony rozhrnou. „Ach, to přichází ona. Jak se máš, mé dítě? Jsi
