Tato stránka nebyla zkontrolována
Neboť mi ještě něco zbylo a můj osud mne neošidil o všecko.
O půlnoci docházím domů. Ruce mé jsou prázdny.
Ty čekáš s úzkostlivým zrakem u mých dveří, bdící a tichá.
Jako plachý pták přiletáš na moji hruď s horoucí láskou.
Ach, ano, ano, bože můj, ještě mi mnoho zbývá. Můj osud mě neošidil o všecko.
72.
Dny těžké práce zbudoval jsem chrám. Neměl dveří ani oken, silné jeho zdi byly z mohutných kamenů.
Zapomněl jsem na vše ostatní, stranil jsem se světa, zíral jsem jen u vytrženém přemítáni na obraz, který jsem byl postavil na oltář.
Uvnitř byla ustavičná noc, osvětlovaná lampami vonného oleje.
Neustálý dým kadidla ovíjel srdce mé těžkými kotouči.
