Nemaje spánku, vyřezával jsem po stěnách fantastické postavy podivně vinutými čarami — okřídlené oře, květiny s lidskými tvářemi, ženy s údy hadími.
Nikde jsem neponechal otvoru, kudy by mohl vniknouti zpěv ptáků, ševel listí nebo šum rušné vesnice.
Jediný zvuk, jenž se ozýval jeho temnou klenbou, byla kouzelná slova, která jsem zpíval.
Můj duch se stal bystrým a tichým jako zahrocený plamen, mé smysly omdlévaly u vytržení.
Nevěděl jsem, jak čas míjí, až blesk udeřil do chrámu a bolest pronikla srdcem mým.
Lampa vypadala bledě a zahanbeně; řezby na stěnách jako upoutané sny civěly ve světle bezvýrazně, jako by se byly rády skryly.
Pohlédl jsem na obraz oltářní. Viděl jsem, že se usmívá a oživuje živým dotekem božím. Noc, již jsem byl uvěznil, rozpjala křídla svá a zmizela.
